Bylo opět sychravé počasí tak typické pro Ostravu kdy po opuštěných perifériích hornických domků, momentálně obydlených sociálními případy a fluktuanty sem tam poletovaly vzduchem papírky levných sušenek a občas bylo možno zahlédnout děti v odrbaném oblečení jak hrají u kaluže nějakou neznámou hru. Jen jsem si povytáhl vrch roláku aby mi tolik nefoukalo na krk z okna starého trolejbusu který těmi místy občas projížděl a zahleděný do dálky Hrušovských komínů bývalé slavné chemičky jsem po oku sledoval ty staré budovy režného zdiva jak s neutuchající bujností zarůstají plevelem a další zelení. Starou branou závodu na kterém byly ještě vidět zamalované obtisky rudých hvězd s již nečitelnými budujícími hesly se projít nedalo, od uzavření zde sídlila bezpečnostní služba s jediným cílem, uhlídat alespoň ty zbytky budov které ještě nebyly tolik rozkradeny a pak ty které takřka držely na pár železných pilířích které se tak skvostně tyčily, mnohdy až impozantně do výše obrovských stropů a hlavně ty, které se ve sběrných surovinách dají dobře prodat. Jistě, stačila i láhev konzumní vodky nebo rumu a do areálu bývalé chemičky jste mohli jít nerušeně, chtělo to však jednak velkou odvahu a jednak přesně vědět který den slouží starý pan hlídač s velkým vlčákem. Já proto volil vždy cestu přes léta nesečené louky u železnice přes kterou se přece jen dalo přejít snadněji a i když jste většinou vyšli mokří a špinaví, popřípadě na vás visely cáry shnitých kusů trávy byla tato cesta bezpečnější než přelézat dva metry vysoký betonový plot a ještě riskovat že vás uvidí vrátný, v tomto ohledu nekompromisní. Samozřejmě že mne při mých četných cestách párkrát ochranka chytila, pak následovaly dvě možnosti, buďto okamžitě začít utíkat a riskovat tak svoje kalhoty které vám následně ukousl hlídačův vlčák v tom lepším případě a v tom horším okusit jak bolí gumový projektil. Já jsem volil cestu druhou, tedy úlisným a podlézavým tonem se všelijak omlouvat, případně se začít stydět nebo předstírat že jste ekologická hlídka občanského sdružení (jedno jakého) a podobně.

Když už jsem apaticky přelezl obrovský kopec bodláčí a přede mnou se tyčilo hnědé, tak známé husté křoví jako vždy jsem se na oko očistil a po prověřené cestičce zarostlé kolejové dráhy pokračoval v cestě na rezavých kolejnicích směrem v bývalým laboratořích Hrušovské chemičky, tohle místo mne vždy při nové návštěvě uchvátilo a její nezapomenutelný odér dezinfekce a starých chemikálií byl pro nezapomenutelný. Ačkoliv jsem dvě patra analytických laboratoří, místností pro výzkum, váhoven, knihovny a dalších nečetných komor a zákoutí tolikrát prolézal, a byl přesvědčen o tom že je znám nazpaměť, vždy jsem objevil něco nového a neprozkoumaného. Procházet místy kde se dělaly nejrůznější rozbory bylo uchvacující, je zvláštní sedět za stolem v místnosti která má na dveřích napsáno „vedoucí laboratoře“ na polorozpadlém, koženém křesle a prohlížet si jeho zápisky či poznámky, mezi ty nejzajímavější patřila i tzv. „černá kniha“ do které se zapisovaly pozdní příchody a další různé prohřešky dělníků či laborantů, následně číst jejich kádrové posudky ještě z dob minulých a uvědomovat si, že pár metrů za vámi je sklad hořlavin či že každou chvíli může zaznít výkřik vrátného a štěkot psa. Takto jsem bloumal v sychravém a mokrém počasí, padajícího listí, šelestění různých papírů které někdo vyhodil rozbitým oknem, za občasného bouchnutí těžkých vrat a někdy i tonutím v cestě bahna, to vše v místě, kde vám nad hlavou vedou staré trubky, neznámé části polorozebraných a nefungujících částí strojů s výhledem na oprýskanou budovu výroby s rozbitými okny, vytrhaným vedením a doširoka otevřenými starými dubovými dvěřmi. Ať to byla centrální elektrorozvodna, dílna mechaniků, provoz výroby nebo kancelář ředitele závodu nikdy nezapomenu na tu ponurou atmosféru hodnou hororu bývalé Hrušovské chemičky.

S pozdravem

Vladimír Maryška