Milá sestro, jsem v šoku,
na co ti chytří lidé nepřijdou. Desátkovali jsme na place, pili svou cikorku a vtom Franta Nedvídek, to je ten, co čte všechno možné i nemožné, povídá, že je konec s cukrem. My na něj vyvalili oči a on pokračoval:
„Budoucnost kamenného uhlí není v koksu, ale v sacharinu. V Ňujorku jeden výborný chemik, prý se jmenuje Konstantin Fahlberg, jestli si dobře vzpomínám, vynalezl způsob, jak z uhlí udělat přípravek, který je dvěstěkrát sladší, než cukr z řepy. Přišel prý na to náhodou, když dělal pokusy s toluenem, což je látka podobná benzinu, která se dá vyrobit z théru kamenouhelného. Spojil se se svým strýcem, majitelem strojíren v Lipsku a Moskvě, nějakým Listem a podařilo se jim vyfabrikovat sladící látku, kterou ve spojení 1: 2000 se škrobovým cukrem nazvali sacharin.
Sacharin je nepředstavitelně levný a v minimálním množství sladší než cukr, který známe, co s ním sladíme cikorku a buchty. Lidském zdraví není prý nebezpečný a snadno se rozpouští ve vodě, teplé obzvlášť dobře a nejlépe ve špirituse, takže se bude výborně hodit k přípravě likérů. Těch, co se jim říká hubolepy“.
Franta také říkal, že Fahlbergův brácha se už chystá postavit v Německu první fabriku na cukr z uhlí.
Milá sestřičko, jak dopadnou ti, co pěstují ve velkém na Hané cukrovou řepu, to nikdo neřeší. Pokrok se zastavit nedá. Jen tam nahoře vědí, k čemu všemu je ještě dobré uhlí, které u nás v Ostravě kopou v potu tváře horníci.
Zdraví vás vespolek
bratr Josef, tesař ze šachty Ignát v Mariánských Horách.
Červenec 1902