V listopadu 2007 jsme zveřejnili pojednání „Šachta na Bedřišce“ a nyní se k této události vrací bratr Maryčky Magdonové.
Milá sestro,
dnešní středa byla hrozným dnem. Už když jsem šel na šichtu, řada povozů mne v protisměru míjela tempem, které bylo na tuto ranní dobu neobvyklé. Nikdo nezastavil, nikdo ani z kozlíku nezavolal Zdař Bůh. Na vrátnici šachty mi řekli tu hrůzu. Jáma Bedřich je zatopena. Jsou tam mrtví a ranění. Věř, že pak kráčíš jako ve snu. Nevnímáš okolí. Hlavou se ti honí – co a jak a proč se stalo, navíc některé lidi otamtud jsem znal. Jsou mezi živými? Jakmile jsem došel na dřeviště, dostal jsem od štajgra pokyn, abych sedl na vůz plný trámů a jel do Zábřehu pomáhat stavět ukotvení vratu pro pumpu. Jacka jsem bral sebou.
Celá Lhotka věděla, že po levé straně císařské cesty na Novou Ves se v Zábřehu staví zázemí šachty Bedřich a hloubí ve třech směnách větrná jáma. Ta měla znásobit těžbu Marie-Anne. Už byli asi ve 400 metrech. Jáma se hned zdila, mimo posledních asi 15 metrů. Pracovalo tam na šichtě něco přes 10 hlubičů. Jak kdy….

Na místě neštěstí byla spousta lidí. Prvního, koho jsem poznal, byl náš závodní lékař, pan doktor May. Skláněl se nad nějakým zraněným a nenechal se vyvést z míry pokřikováním místního strážníka, který rozháněl zvědavce.
Začali jsme připravovat základnu pro parní šibík, kterým se měla spustit speciální velká pumpa do zaplavené jámy. Na ohlubeň se nedalo přiblížit bez dýchacího přístroje. Voda, která mezitím už vystoupala téměř na dohled okraje jámy je nasycena kysličníkem uhličitým a ten s náramným rachotem z ní uniká. Vypadá to, jako by ta voda byla vřelá, tak bublá a šumí. Okamžitě se začala čerpat v okovech po 18 – ti hektolitrech a vylévat do odváděcích lutní. Vše je zahaleno do ranního rozbřesku, protože kysličník zhasne každé otevřené světlo. Bez masky je zakázáno se k jámě přibližovat.
Informace, co se stalo, se tady šíří rychle. Po dvou hodinách, když nás vystřídala další parta, která dorazila z Ignátu, jsem věděl vše.
Vrtali na samém spodku jámy, když jim z díry začala prosakovat voda, která s usazeninou v díře jim zamrazila vrtací náčiní. Vrták tedy vytáhli násilím. Po jeho vytažení vystříkl proud vody do výše asi 1 metr. Dozorce mající službu chtěl díru připravenou zátkou ucpat, avšak nestačil ani říct, aby mu ji podali, když se z díry vyvalil proud vody smíchaný s černým bahnem asi do výše 10 m. A dusivý plyn. Ten ihned zahasil elektrickou obloukovou lampu, se kterou si dole svítili. Zůstali tedy potmě a neslyšeli jeden druhého, protože tryskající voda dělala značný hřmot. Nikdo nečekal na rozkaz a o překot se hnali k jámovým žebříkům. Ti co byli v jejich blízkosti to stihli, ti co byli na opačné straně se snažili lézt po jámové výdřevě do míst, kde se pak dalo napříč přejít k leznímu oddělení. Některé z nich shodil proud vody a dusivé plyny dolů. I kdyby měli světlo, nic by to nepomohlo, protože bahno a písek stříkalo takovou silou, že se dalo ručkovat pouze se zavřenýma očima. Byl to závod s časem v boji o život. Teprve na povrchu zjistili, že jim chybí Franta Martínek z Poruby, Eda Josinek z Leskovce a Jan Korta, který má doma 5 malých dětí. Osobně jsem je neznal.
Voda stoupala tak rychle, že jakákoliv možnost je zachránit byla předem odsouzena k nezdaru.
Smutné, moc smutné. Nehledě na utopené soudruhy, už to řekli jejich rodinám, vzal si to prý na starost sám pan ředitel Kohout, odborníci nevědí, jak vodu zastavit.
Jsem hodně, ale hodně unaven, byla to náročná šichta, přejme si dobrou noc tady i ve Starých Hamrech.
Váš bratr Josef
Ve Lhotce 9.4.1902