Bodie, opuštěné industriální městečko

Bodie, opuštěné industriální městečko

Náš výlet do Bodie přesouvali jsme několik krát. Bodie leží na kopečkách Sierry Nevady, přesněji řečeno na nějakých tři tisících metrů, není tam asfaltka, zimy jsou tuhé, vítr sviští stodvacet na hodinu, pak ještě dlouhé měsíce teplota líně leží okolo nuly, všude bláto a jinak těžké podmínky. Je půlka června, Tomáš už to má za pár, tak byl nejvyšší čas. Po úrodné Centrál Valley dostáváme se na pořád sušší a méně osídlené kopečky, tráva je už plně Kalifornská, tedy vyprahlá a světle zlatá. Pokračujeme přes celé Yosemity, po Tioga Pass Road, kterou teprve před měsícem otevřeli po sezónní zimní uzávěrce. Přehrávač dává nesmrtelnou hymnu našich Československých výletu, „Je to ve hvězdách“, a podobné kousky, v kufru šplouchají tři galony vody, nedočkavě poskakuje karton žrádla, stan a spacáky to vše drží zboku pohromadě. Foťáky obsadily, jako vždy, VIP místo na zadních sedačkách (kde se tentokrát nekoná ochutnávání Jagermajstra), filtry vyčištěné, naleštěné, baterky nabité, teda – mluvím za sebe, ve hlavě dohasíná mentální software development kontext, myšlenky typu zda jsem náhodou před odjezdem nepodělal unit testy a jinak jsem šťastný že Seamus je na supportu a já mohu být zdaleka od těch všech serverů, když o víkendu nasazují „náš“ další skvost, co jsme jako ty poslední štyry měsíce developili, Workday verze 8 fuckin‘ 0.
Co že to Bodie je? Je to opuštěné město, které začínalo a končilo s pár obyvateli, ale ve nejlepších letech mělo jich asi deset tisíc. Bylo to město, kde to žilo, a také umíralo, založené v době zlaté horečky, v podstatě úplně průmyslové. Všichni tam přitáhli kvůli zlatu a výdělku. Žádná řeka tam netekla, takže takovéto vymývání zlata lavoříkem se nekonalo, jelo se tam ve velkým – kupa hlubokých šachet dokola, do Bodie sváželi zemi obsahující zlato a stříbro. Borci z Bodie pak vše drtili, proplachovali, mísili se rtuti a odpařovali. Žádné vzrůšo ze zdravotního hlediska, teda. Město bylo dost divoké, a to i na standardy tehdejšího divokého západu, neboť dělníci, často Irského původu, na tuto dobu dobře placení, byli svobodní (rodiny zaměstnanců nebyly tolerovány/podporovaný). Jakmile skončili dvanáctihodinovou šichtu v těch rtuťových oparech, hnali se vožrat a pak hurrrá za lehkými děvami, kterých tam nebylo o nic míň. Že prej tam byla denně vražda, říkal Ranger, a pak říkal, že možná je to přehnané, že on to vidí spíš na každodenní střílečku, ne nutně vraždu. A Ranger má kurva dycky pravdu.

Tak jedeme přes ty Yosemity, i v autě cítím tři tisíce okolo, plíce, zvyklé spíš na přebytek kyslíku z tlaku mořských hlubin, teďka zíraj na to vzduchoprázdno uvnitř. Si říkám, na čase vidět medvěda. Byli jsme v Sequoia parku, nic, teďka Yosemity, kde ročně srazí 15 medvědů aniž by chtěli, a zase nic. Za chvíli nás zahalí pozdní večer… a na cestu vyběhne něco velkého… med.. med mám v kartónu, na snídani, a to byl kua jenom jelen. Zastavujeme vychutnat si večerní klid, jezírko má klidnou hladinu. Všechno je tady ve velkém, stromy, sklony, vzdálenosti. Amerika jak má být. Klikyháky, kuna, mýval, myši, sjezd z kopečku a už jsme u Mono Lake, jezírku které je čtyři krát slanější než Oceán, to nám také řekl Ranger, tak bacha na věc. Na Google Earth, základním plánovači veškeré výpravy, hledal jsem nějaké slepé cestičky či rovinky kde bychom mohli rozplácnout stan. Jenže člověk stejně nikdy neví. Tady každý trávník vomotají šest krát ostnáčem, dají tabulku že je to soukromé, ilegální, posvátné, zaminované a já nevím co ještě… Samozřejmě i spot, který jsem našel, byl za takovou značkou, ale v okolních chatrčích byla tma, a krom kojota, který na pár minut vystrašil Tomáše (přesněji řečeno do momentu až si dvakrát zvlhčil zobáček vermutem, Tomáš), a tak projíždím na parkovacích světlech, rozkládáme stan a urychleně jdeme spát.
Budík ve 4.15, východ slunka 5.32 a to už máme být v Bodie. Bodie je State Park, takže organizovaná a hlídána záležitost s přesně stanovenou otevírací dobou. Před odjezdem dozvídali jsme se jak je to s možnosti naklusat tam dřív, tak jednak zjistil jsem, že kolem prochází normální cesta, která musí být furt průjezdná, takže možnost, že nás pár kiláku před Bodie odseknou branou, nepřicházela v úvahu, jinak že prej jsou tam Rangeři hodní. No, nechte se překvapit. Jedeme od jihu, což nebyl nejlepší nápad, je to takových 15 kiláku přes nezpevněnou cestu. Stoupáme a v napětí vyhlížíme, za necelou hodinu v šeru vidíme vstup a jedeme na parkoviště. Stativ do ruky, foťák na krk, tiše jdeme po ulicích a nevíme čeho se bát více – Rangerů či duchů. Dookola opuštěné, nakloněné dřevěné domy a stodoly, počasí nevypadá dobře, je zataženo a tak asi nízké přímé světlo vycházejícího sluníčka se konat nebude. Uprostřed zaparkovaný pickup a nějaký dům Rangerů, který míjíme širokým obloukem se zavřenou hubou. Jdeme na druhý konec „města“, no je to pár desítek budov. Všecko dobre. Za námi kostel, okolo nás celkem zachovalé a nenakloněné domky, v dáli stará továrna na zlato, skoro jako z minulosti, přes cestu nějaký kulhající zlatokop v šedých podvlíkačkách a bradou po pupík. A sakra, to není dílo fantazie, on tam fakt stojí a čumí na nás, a oči mu málem nevypadnou. Stojí a čumí, čumí a stojí. Nevím jestli je víc nasraný či vystrašený. Otevírá hubu. To nebude dobry. Tož, říkám, good morning sir. On furt čumí, stojí nahnutý a rozkročený jako by vylezl z kadibudky a začíná se třást. Že prý co tady děláme, říká přes astmatický záchvat. Tak se ho zkouším přesvědčit, že jsme mírumilovní, že nekradem, že jsme tak brzy kvůli fotkám, protože v otevíracích hodinách je už slunko moc vysoko. Začíná se definitivně pořádně nasírat, jak už měl ujištěno, že nejsme grázli a nejebnem mu. Že je to ilegální, že nás udá za vloupání na pozemek, dá nám pokutu a pošle do vězení. Zkouším ještě okecávat, že jsme z Evropy, že rádi fotíme. On, že fotografování se koná jednou za měsíc, za příplatkem. Ať vypadneme. Tak se dívám, říkám že jsme to nevěděli, že to nikde nebylo napsané. Že nebudeme dělat žádné problémy, že budeme jenom fotit. Že ať prosím projeví dobrou vůli. Děda rozklade své smradlavé pracky a čumí, třese se, jako kdybych mu zabil matku, chuj. Zčervenal a říká „YOU don’t seeeeem to understand, this is the LAW“. Říkám, ano že toto jsou předpisy, ale že když už tu jsme… totálně nechápe, no prostě to nejde abychom tam zůstali, to je technicky nemožné a neproveditelné, protože na papírku je napsáno že tam být nemáme. Konverzace se nedaří a pomalu odcházíme, stejně světlo stojí za prd. Jdeme na parkoviště, z úmyslem počkat do té sedmé, děláme čaj na vařiči… a vidíme jak se po cestě ženě děda, tentokrát oblečený. Řve do vysílačky – máme tady dva Evropany ve stříbrném autě, a já přemýšlím jestli fakt mluví s někým, či nás jen dál straší. To už jsem přitvrdil, tak na parkovišti snad jsme mu vadit nemuseli, však poslušně čekáme z daleka od těch domů. Jenže, parkoviště je pár metrů od cesty, takže jsme dle papíru v parku. Počítám, že tak to vidí on, a jinak to vidět nebude. Letím k dědovi, a několik krát opakují, zda mi může říci své jméno. Říkám, dyť tam na té nástěnce máte napsáno, že provoz po cestě okolo, u které teď stojíme, nepodléhá vstupu do parku. Dědu chytá pomalu epilepsie, červený jak řepa, řve, tak vy jste, zvláááááštní, vy jste z Evropy, vy zvláááštní, jo? Vy si tady děláte piknik! Tomáš v pozadí vylévá čaj, balí vařič, já říkám, zdrháme, vole. Jedem ke hranicím Nevady, já vím, obvykle se zdrhá do Mexika, ale teď to bylo od ruky. Pak myslím, kašleme na sedmou, přijedeme tady odpoledne, jestli vůbec. Jenže se musíme vrátit přes park, tak jedu jako šumachr, že nám prach zakrývá SPZtku.

Mrzí nás vylitý čaj, tak u Mono Lake jedeme na vyhlídnutý piknik spot s lavičkami. Jenže je tam páska přes cestu, že parkoviště zavřeno. Co je to za cypovina, říkám, pásku nadzvedáváme a jedeme se nasnídat. Děláme čaj, mažeme chleby. Do pěti minut přijede k nám Rangerský pickup. A kuhva, říkám hubou plnou muffinu. Už jsem zticha, poslouchám co nám Ranger prohlásí, už moc v tom nemám jasno, co ho na nás navedlo, jestli bradatý děda, náhoda, kamera, čidlo, spřátelený Rangerův kojot, Minority Report nebo satelit. Ranger má ustaraný křečovitý úsměv, naleštěnou bouchačku u pasu, a říká, že jestli jsme jako neviděli že je cesta zavřená. Říkám, no že jo, ale že je to jediný piknik spot okolo, a my jsme přijeli z daleka, unaveni, měli jsme to místo předem zjištěné a takové vokecávky. Ranger říká, že je zde nový povrch, a že se jde podívat, jestli jsme ten asfalt nepoškodili. Vrací se, říká že jsme parkoviště nakonec nerozbili, my balíme, on jenom, ať neděláme ostré zatáčky. A že na jižní straně je takových míst na piknik pár (hoóovno, ani jedno). Vše dohlíží a jede za náma. Jedeme do visitor centra, on za náma. My rovno, on odbočuje na speciální cestu jen pro Rangery s hvězdou a bouchačkou.

Tak jedeme na tu jižní stranu Mono Lake. Krásné otevřené prostory, tumbleweedy či nějaké podobně křaky, které jinak krásné voní, jdeme se projít u jezera, ze kterého čouhají známé pro toto místo útvary. Všude „no camping“. Jsme unaveni, protože jsme vstali 4.15 abychom se hádali z vykolejeným Americkým dědou. Rozkládáme karimaty a leháme si na parkovišti. Do pár minut přijíždí… no kdo asi… ani Barrack Obama, ani Schwarzenegger. Kůrva, Rangér. Ten samý. Už ani nevstávám, bojím se pohnout a ani se neobtěžují přemýšlet, co asi zase uslyším – minimálně, že lezení na karimatě je kempování a to se tu nesmí. Zastavuje, vesele volá, či jsme ok, my říkáme, že jsme fajn, on tak jo, tak hezký den, a jede dál stíhat lamače práva. To už se řehtáme a o spaní máme postaráno.

Říkám, kokoti Američani. Kokoričani. Tak jsem vymyslel nové slovo, jelikož padalo ještě často, přišlo vhod.

Tak, blíží se poledne. Tak co? Jedem tam? Tož, jedem, kvůli toho tady jsme, nenecháme si to pokazit nějakým dědou. Když tam byl přes noc, tak třeba tam nebude teď. A co když nás pozná? To budeme dělat, že nemluvíme anglicky. Hmm, tam nám dají želízka bez konverzace, to pak bude blbé začít se bránit. Říkám, jedeme teď načisto, zaplatíme vstup, budou svědci, že jsme přijeli teď, odpoledne. A co když se nás Rangeři na rovinu zeptají, jestli jsme tam ráno byli? Tak budeme říkat no comment, a urychleně se přesuneme do auta. Nic, jedeme. Po hodině šplhání jsme zas tam. Tentokrát je tam dost aut. Na vstupu jsou nějací dva lidí prodávající lístky… a objevuje se i třetí, náš děda. Rychle nasazuji sluneční brýle, Tomášovi říkám, ať sklapuje sluneční stínítko, no a samozřejmě máme takové štěstí, že nás se ujme právě the Děda. Dobrý den, jak se máte, ptá se se zářícím srdečným úsměvem. Co si, chuj, nepoznáváš, ptám se v myšlenkách. Hmm, přemýšlím, ráno měl jsem čepku bundu a kapuci, teď mám pruhované tričko, možná to dědu zmátlo. Říkám, dobrý den, tiše, aby nepoznal hlas. On na to, odkud chlapi jste? Tu jsem ztuhnul, chtěl jsem říci Asie, ale asi by to neprošlo. Chvli váhám, a on nás děsně přátelsky, téměř otcovsky, povzbuzuje, to je v pořádku, můžete mi říci, jako by si myslel, že se stydíme. Říkám, Czechoslovakia. Děda mne opravuje, že Czech Republic a Slovakia, já kyvu, že jo jo. Dávám mu zelenou bankovku, ten roztomile říká – za chvíli jsem zpět s lístečkem, a odkulhává vesele do budky. Přijde, lepí lístek na sklo, já už dávám plyn, že mu málem ruku neurvalo…

Kokoričani. Kdo se v nich vyzná. Všechno musí být jako na papíře, uděláš hovadinu, tak je každý jeden důležitý. Si říkám, že možná dobře že ten Schwarzenegger v rámci úspor chce zavírat parky, aspoň bude min kreténů v uniformách co všechno vědí, všechno řídí, říkají jak zaparkovat auto a dávají plno jiných nařízení.

David Aleksandrowicz