Připojená FotogalerieMilá sestřičko Maryčko,
je to ostuda, všude možně jsem už byl s našimi turistami, ale na Landeku, který mám na rohem jsem ještě nebyl. A tak jsme se s Jackem domluvili, že si včera odpoledne uděláme výlet do sousedního Pruska.
Nejdříve jsme absolvovali přípravu, abychom věděli kam jdeme. To, že tam uhlí vyčuhuje přímo ze stráně, to ví každý malý kluk, ale že na vršku stál od dob Přemysla Otakara II. čtyřhranný dokonale opevněný hrad se čtyřma věžemi, na který si netroufli ani husité, ví málokdo. V polovině 15.století se ale už stal zříceninou. Daleko slavnější je však jeho historie stará 20 000 let, kdy na něm sídlil pračlověk a topil si kamenným uhlím, které sbíral po zemi.
Vyrazili jsme z naší hornické kolonie severovýchodním směrem ke dřevěnému mostu přes Odru a hned jsme zažili první překvapení. Polovina zábradlí byla natřena v rakouských barvách, to je bílo-červeně a druhá polovina v barvách germánských. Černo-červeno-žlutě. Na obou koncích stáli financové, ale při cestě tam si nás nevšímali. Až zpět ….
Cesta nahoru byla pozvolná, krátká a nahoře – NIC. Povalovalo se tam pár kamenů, které si nestačili místní odnést, když si stavěli svoje chalupy. Prý všechna obydlí široko daleko mají své základy z hradních šutrů. Kdyby nebyl tak pěkný, průzračný den, tak bych asi litoval, že jsme se tam vypravil, protože z turistického pohledu, co do náročnosti, je Landek nula. Kopeček vysoký necelých 280 metrů. Ale výhled z něj byl úžasný. Pod námi Anselmova jáma, soutok Ostravice s Odrou a kouřící Vítkovice. Pak jsme se hádali s Jackem, která těžní věž je která, všechny byly před námi jako na dlani. Viděli jsme samozřejmě i Ignátku. V dáli pak jakoby v půlkruhu Beskydy. Ukazoval jsem Jackovi naše údolí mezi Lysou Horou a Smrkem. Příznivě totiž svítilo slunce skoro od západu, takže byl vidět na Lysé komár, jak se drbe za uchem, což rozšafně říkával náš dědeček. Vpravo se rýsoval Štramberk a vlevo první z kopců byla určitě Čantorija. Možná.
Zpátky jsme se zastavili v Petřkovicích v hostinci Mořice Schlesingra, kde nás obsluhovaly jeho čtyři dcery, které na nás mluvily úplně jiným nářečím, než se mluví u nás za vodou. Ptal jsem se jich, proč u nich za okny domků je vystaveno tolik pěkných džbánečků. Pokusím se o doslovní odpověď: „No, majům tam šumnům děvuchu. Tej každý dá žbáneček, až se vdá bude po žbánečkách.“ A je to.
Hodspodský tam má ve vitrinách vystavené předměty, co se našly na Landeku, ale nebyl tam nikdo, kdo by nám dal k tomu zasvěcený výklad. Škoda. Ty dva rezavé klíče, co na Landeku pod kořeny mohutného dubu před časem vykopali nedaleko lomu a o kterých se praví, že jsou to klíče od hradní brány, tak ty tam vystavené nemá.
Zpátky, už se stmívalo, nás před oderským mostem na pruské straně zastavil pohraniční strážník a ptal se „NIchts verzolbares?“ Já na to, proč nemluví na nás česky, že němčina mi moc nejde a to jsem neměl dělat. Hulákal německy, že nás bude eskortovat k celnímu úřadu ( to je ten první barák za mostem), kde nám prohlédnou všechny otvory. Vypadalo to, že se domů jen tak nedostaneme. Díky Bohu se do toho vložil Jacek, který také tu řeč moc neovládá a polsky se mne zeptal: Co povídá? Z pruského strážníka se najednou vyklubal Polák, plácali se s Jackem po hřbetě, vzpomněli společných známých a na rozloučenou nám řekl, to už samozřejmě po „polski“, že kdybychom něco potřebovali, že se máme na něj obrátit….
Milá sestřičko, takový byl závěr našeho výletu za řeku Odru na Landek. Teď se tomu smějeme, ale před tím důležitým financem s puškou nám moc veselo nebylo. Už vím, jak to vypadá, když se dá blbounu nejapnému úřad.
Z Mariánských Hor bratr Josef, tesař ze šachty Ignát.
V pondělí 22. května 1905
