Sestřičko,
šachta Ignát drží smutek. Černé prapory visí všude, kde se podíváš a to nejen na radnici, ale i na některých soukromých barácích. Třeba pan doktor May na náměstí má na své vile vyvěšenou smuteční fangli v každém okně. Ani se nedivím, protože byl s Janem Kohoutem, ředitelem dolu Ignát, velký kamarád. Jeho paní Božena zase kamarádila s paní Marii Kohoutovou a dělaly spolu besídky pro školní děti.
10. ledna 1902 nám na šachtě zemřel ředitel. Bylo mu jen 44 let. Když měl 26 začínal u hraběte Larische na Karvinsku. Pak málem přišel o život v červnu roku 1894, když jako vedoucí jámy sjel do dolu Františka, kde nastal výbuch. Fáral s ním šichmistr Kurc a lezec Zedník. Zahynulo tam tenkrát 234 lidí i ti dva. Kohouta vyvezli na povrch v bezvědomí. V 96-tém se o něj zajímal pan továrník Vladimír Vondráček a přetáhl ho na jámu Ignát v Čertové Lhotce. Stal se i platným členem obecního zastupitelstva a obě strany, to je šachta i Lhotka z toho měly značný prospěch. Vondráček sice důl prodal pruským majitelům, ale Kohout zůstal. Díky jeho odbornosti jim nevadilo, že s námi mluvil česky a že se k nám choval vstřícně i když na Karvinsku si na něj dělníci stěžovali, že byl přísný.
Pan ředitel má teď po smrti. Pohřeb to byl více než slavný. V neděli 12. ledna o 3. hodině odpolední vynesli havíři v uniformách rakev před dům smutku v Mariánských Horách. Po ukončení pohřebních obřadů se průvod ubíral k říšské, neboli Palackého ulici. Tou pak do Mor. Ostravy a dále do Přívozu na nádraží, kde byla rakev naložena do železničního vagonu a odvezena do Něm. Brodu, do místa jeho rodiště. Pohřbu se zůčastnilo ohromné množství obyvatelstva. Veškeří ředitelé dolů, horní inženýři, hornictvo s prapory, zástupci úřadů státních či zemských, deputace z okolních obcí. Za Mariánské Hory jsem tam viděl pana starostu Sýkoru, ředitele radnice Grmelu, pana doktora Maye a téměř všechny radní a zastupitele, které znám. Také tam byly zastoupeny různé spolky, hasiči a jiní a jiní. Včetně osobních přátel zesnulého. Paní Kohoutová s dětmi kráčela za rakví jen po Mariánských Horách, pak se vezla v kočáře a děti hlídala služka, protože takovou cestu, v době zármutku, který prožívá, by ztěží vydrželi. Spolu s ní se vezla paní doktorová Mayová, aby ji utěšovala. Na voze s rakví bylo více než 50 věnců.
Pokračování pohřbu bylo ve středu 15.ledna v Německém Brodě za ohromné účasti tamního obyvatelstva. Ne v úterý, jak bylo avizováno. Mrtvola byla celou dobu vystavena v domě jeho matky na náměstí a čestnou stráž při ní drželi dva dozorci a dva havíři z jámy Ignátovy v hornickém kroji. Jak to na místě vypadalo nám po návratu vyprávěl pan Jindřich Čurda, vrchní účetní, který tam byl s p. inženýrem Mikolášem v zastoupení závodu „Marie-Anna“. Za Moravskou Ostravy byli přítomni pohřbu pan Valenta a pan Halousek. Nad hrobem promluvil pohřební řeč velice krásnou a dojemnou jménem bývalých spolužáků gymnazia nadučitel ze Světlé. Čurda říkal, že měl pocit, že německobrodští poprvé v životě viděli horníky, proto tolik zvědavých lidí. Je to možné, vždyť Jan Kohout se tam od školy neobjevil. Když, tak jen nakrátko.
Ale ať to bylo tak či onak, bude nám pan ředitel chybět a kdo ví, zda přátelské vztahy mezi šachtou a obcí se v budoucnu nezhorší. Tato otázka je na pořadu dne a kdekdo o tom mluví. Pan Kohout tu bydlel, do školy mu tu chodil jeho syn Bohuslav, jeho žena se kamarádila s paní doktorovou, prostě měl zájem, aby Mariánské Hory vzkvétaly. Usměrňoval v tom duchu i ostatní důležité šachetní osoby z Mariánských Hor, jako je třeba náš účetní.
Poslouchali ho. Byl přece jejich ředitelem. Nikdo s tím nepočítal, že jeho život se tak rychle naplní. Nemá místního nástupce. Kdo na jeho místo? Obava, že přijde po něm někdo z Pruska je více než zřejmá. O to větší smutek je v českých Mariánských Horách, ze kterých vás zdraví
bratr Josef, tesař na šachtě Ignát ( Marie – Anna).
18.ledna 1902