Je to krásný kraj. V údolích a podhůřích Hostýnsko – vsetínské hornatiny a Moravskoslezských Beskyd jsou posazena jako korálky rázovitá městečka Valašská Bystřice, Hutisko, Rožnov, Frenštát, Štramberk, Kopřivnice, Hukvaldy, Tichá, Kunčice, Čeladná, Ostravice, Frýdlant a řada jiných. Krajina tato, táhnoucí se od Vsetína až po Frýdek, byla v minulých staletích pod jazykovými a národnostními vlivy českými, valašskými, polskými, moravskými, lašskými, slezskými, německými a slovenskými. O této oblasti ve známost bohužel více přišly ony úžasné krásy přírodní, zatím co málo se ví o lidech, kteří se zde narodili, nebo kteří svou prací zde hlubokou stopu zanechali. Právě o nich vám chceme vyprávět.
Příběh první:
ZE VSETÍNSKÉ VÝROBNY PERNÍKU (1877)
DO NEWYORSKÉ CARNEGIE HALL (2011)
Podivuhodné jsou cesty osudu. Půlnoční mše roku 2010 v kostele sv. Jana Nepomuckého v Čeladné se nesla ve znamení Valašské mše pastýřské, skladby Eduarda Marhuly. Hudba tohoto neúnavného organizátora ostravského hudebního života z počátku minulého století zazněla v Čeladné i před sto lety. V roce 1908 složil Eduard Marhula velice působivou skladbu MÁJ, kterou věnoval tehdejšímu starostovi Mariánských Hor MUDr. Janu Mayovi, mimo jiné také zakladateli lázní v Čeladné. O pár let později Eduarda Marhulu vzpomínali i v dalekém Rusku a v Americe. Jeho „venkovskou operetku“ Ženská vojna (premiéra v Moravské Ostravě v roce 1911) nastudovali v roce 1913 čeští krajané v obou zemích. V létě roku 2010 byla česko-kanadská klavíristka Zuzana Šimurdová vítězkou mezinárodní soutěže IBLA na Sicílii (Chopin Award). Jednou z odměn pro vítězku je dvouměsíční turné po Spojených státech v březnu a v dubnu 2011, včetně koncertu dne 5. dubna 2011 v prestižní Carnegie Hall v New Yorku. Tedy opět téměř sto let pro zdejším uvedení Marhulovy operety by se zde mohlo skladatelovo jméno připomenout naprosto právem. Zuzana Šimurdová je totiž pravnučkou hudebního skladatele Eduarda Marhuly.
V polovině 19. století se tehdy nevelké městečko Vsetín poznenáhlu stávalo střediskem rozvoje průmyslu a podnikání. V roce 1837 byl postaven cukrovar, založena sirkárna a vznikají později evropsky známé továrny na nábytek (Thonet, 1868 a Kohn, 1873). Jakoby pod stromeček se v době předvánoční (8. prosince 1877) dostalo rodině úspěšného vsetínského výrobce perníku Edmunda Antona Marhuly daru nejkrásnějšího. Synovi Eduardovi daly sudičky do vínku zřejmě již při narození lásku k hudbě. A měl štěstí, když jeho otec moudře rozhodl a poslal ho v jeho osmnácti letech (1895) na studia do Brna k hukvaldskému rodákovi Leoši Janáčkovi. Ten byl v té době již 14 let ředitelem varhanické školy v Brně, kterou v roce 1881 založila Jednota na zvelebení církevní hudby na Moravě. Po dvou letech se Marhula vrátil do rodného kraje. V Rožnově pod Radhoštěm přijal místo varhaníka a městského kapelníka. V roce 1901 byl jmenován ředitelem rožnovské hudební školy.
Ostravský obzor – ročník 1899, výtisk ze dne 1. 4. 1899 str. 4
Z Rožnova – Dne 22. března t. r. pořádán byl stolovou společností „ Kosů „ slavnostní večírek ve prospěch „ Ústř. Matice školské“., který dopadl k úplné spokojenosti všech. Ku provedení programu přispěl nemálo p. Hynek Kašlík, nadučitel z Vidče. Pan řečník poutavou, o dobrém úsudku a vyškoleném přednesu řečnickém svědčící řečí poukázal vzletným způsobem na bývalou slávu řeči a země české; dojemně vylíčil napotomní porobu a pád národa českého a přešel pak ku několika těm málo mužům, kteří národ již hynoucí z poroby duševní a tělesné pozvednouti se snažili, Mezi těmi pro nás posvátnými sloupy a podporami lidu českého náležel v přední řadě oslavenec – Fr. Ladislav Čelakovský. Pan řečník poukázal na jeho díla a patřičnými citáty z děl oslavencových osvěžoval a napínal pozornost přítomných. Konečně přišel k životopisu Fr. L. Čelakovského – řadě let strádání a bídy, boje a zápasu, neustálém zapírání a odříkání se. Pan přednášející odměněn hlučným potleskem. Číslo pak následující a jaksi přednášku dřívější doplňující – báseň Památce Fr. L. Čelakovského od E. Procházky, jakož i ukázky ze sbírek básní Fr. L. Čelakovského přednesené p. Josefem Stolařem, přijaty byly velice sympaticky. Podobným sympatiím těšil se přednes na citeře pí. D. Maláskovou, která obecenstvo hrou svou v nadšené náladě udržovala. Sbory dámský a mužský pilně byvše nacvičeny, dovedly vzbuditi nemalý zájem. Připomenout dále sluší hudby, skladby mladého, ale nadaného autora Ed. Marhuly přijaty obecenstvem velmi příznivě, zvlášť „ Ukolébavka“, kterouž mistrně přednesl na houslích p. M. U. C. Miloš Vašek, vzbudila nelíčený obdiv. Přáti si jest, aby mladý duch skladatelův neochaboval, nýbrž v práci slibně započaté dále pokračoval. V celek shrnuto, snažili se všichni účinkující, aby večírek co nejzdařileji vypadl, kteroužto snahu obecenstvo také uznalo a ocenilo. Výtěžkem večírku a dodáním nepatrné částky dovršen obnos 100 zl., který ku poctě 100letých narozenin Fr. L. Čelakovského účelu svému – „Ústřední Matici školské“ zaslán byl.
Přibližně ve stejnou dobu je obec Čertova Lhotka přejmenována na Mariánské Hory a člen jejího zastupitelstva a předseda městské školské rady MUDr. Jan May se poohlíží po vhodném místě k vybudování sanatoria pro horníky. Rok poté kupuje Jan May původní hotel Skalka v Čeladné a cesta ke zřízení sanatoria – lázní, je otevřena. Následující léta jsou pro Mariánské Hory značně hektická. V říjnu 1906 je dr. May zvolen starostou, obec má schváleno ustanovení Matice školské a k 1. 4. 1907 jsou Mariánské Hory císařským verdiktem povýšeny na město. V tu dobu je již kostel Panny Marie pod střechou, v říjnu 1908 by měl být vysvěcen. I za stavbou kostela je třeba vidět osobnost dr. Maye, který byl od roku 1903 předsedou Spolku pro stavbu chrámu Panny Marie. A ještě za jednou věcí je třeba vidět mimořádnost činění doktora Jana Maye. Věděl, že obec bude potřebovat dobrého regenschoriho do stavěného kostela a také dobrého učitele hudby, zejména varhanní. Neboť záměrem ustavení Matice školské v Mariánských Horách bylo především to, aby při ní byla zřízena škola hudební a varhanická. A byl do právě dr. May, který v roce 1906 nabídl místo Eduardu Marhulovi. I k němu se totiž až do Čeladné donesla pověst o zdatném řediteli rožnovské hudební školy. A udělal velice dobře.
A tak, když byl dne 18. října 1908 slavnostně vysvěcen dnešní kostel Panny Marie Královny v Mariánských horách, seděl za varhanami jako ředitel kůru Eduard Marhula. Rok předtím, dne 15. října 1907, bylo zahájeno vyučování v nové hudební a varhanické škole v Mariánských Horách, Jejím prvním ředitelem byl Eduard Marhula. Škola ta začínala nejprve v učebnách obecné chlapecké školy v Purkyňově ulici. Byla první svého druhu na Ostravsku, mezi jejími absolventy bylo mnoho chlapců a děvčat ze Slezska, z Moravy i ze Slovenska. Od roku 1920 ve svém hudebně pedagogickém oddělení vychovávala i budoucí učitele hudby.
Téměř čtvrt století se věnoval Eduard Marhula organizování kulturního hudebního života na Ostravsku. K tomu patří i jeho obdivuhodná činnost pedagogická, publicistická a organizátorská. V jeho práci ho podporovali mnozí, mimo jiné i jeho první velký učitel Leoš Janáček, který svého času zastával i funkci inspektora hudebních škol na Moravě. V roce 1935 byla činnost této školy přenesena do centra Ostravy, nejprve jako Masarykův ústav hudby a zpěvu, dnes Janáčkova konzervatoř v Ostravě.
V Mariánských Horách na Marhulu ale nezapomněli. V roce 1950 byla v Mariánských Horách založena samostatná Hudební škola, která od roku 1994 nese název Základní umělecká škola Eduarda Marhuly. Tato škola měla až do roku 1956 pobočku i v Ostravě – Porubě, dnes samostatná Základní umělecká škola Ostrava – Poruba. A právě v této porubské škole se v roce 1984 začala hudebně vzdělávat šestiletá Marhulova pravnučka Zuzana Šimurdová (*5. 12. 1977). Později absolvovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě (také původně založenou jejím pradědečkem) a Janáčkovu akademii v Brně, kde získal základy svého hudebního vzdělání i Eduard Marhula.
6. května 1925 odpoledne byl ředitel Marhula ve své pracovně stižen mozkovou příhodou a ještě týž den zemřel v ostravské nemocnici. Jeho pomník najdete na hřbitově v Mariánských Horách a jeho hluboké stopy v moderních dějinách evropské hudby. Bůh zřejmě usoudil, že Eduard Marhula udělal toho na poli hudebním za prvních 48 let svého života dost a povolal ho na kůr nebeský. Tři roky poté přivolal i učitele jeho Leoše Janáčka. Oba se určitě budou dívat 5. dubna 2011 do koncertního sálu Carnegie Hall na Sedmé avenue v New Yorku. Je to krásná budova. Postavili ji ve stejném roce (1901), v němž se Eduard Marhula stal ředitelem hudební školy v Rožnově pod Radhoštěm.
Petr Andrle
(Z připravované publikace „Z červánků dob dávných či teprve včerejších“* Tento text je zatím uvolněn exkluzivně a výhradně pro www.ostravaci.cz )