K dobrému chodu městského hospodářství významně přispívali řemeslníci sdružení v ceších. Nejstarší byl tkalcovský, potvrzený privilegiem už roku 1509. Jenže tkalcovskému i ševcovskému cechu za velkého požáru města cechovní listiny shořely, takže byla biskupstvím vystavena privilegia nová. Řeznický cech dostal svůj řád od biskupa Stanislava a roku 1550 jej potvrdil biskup Jan. Masných lavic bylo celkem 16. Ostravští řezníci nakupovali dobytek především v Polsku, ale dováželi ho také do Olomouce a Vídně, z čehož vyplývá, že ho získávali levně. Vedle rybářského byly v Moravské Ostravě nepochybně i jiné cechy, ale písemné doklady o nich jsou až z pozdější doby.
Po Stanislavu Thurzovi a Janu Dubraviovi se stal olomouckým biskupem Marek Khuen (1553–1565), v jehož osobě přišel jeden z řady protireformačních biskupů, kteří podle ustanovení tridentského koncilu začali rázně zasahovat do náboženských poměrů hukvaldského panství, tedy i Moravské Ostravy. Městský řád udělený biskupstvím v roce 1554 byl velmi přísný, podrobný a vymezující dosud nepsaná pravidla, jež zasahovala do všedního života obyvatel. Purkmistr, fojt a městští starší nesměli chodit do krčem, různí povaleči měli být z města vykázáni. Hra o peníze byla pod pokutou zakázána, noční křiky zapovězeny. Každou čtvrtou neděli měli starší za povinnost obcházet město a dohlížet na protipožární opatření. Provinilci se měli na zámku zpovídat pod pokutou deseti grošů. Nebylo dovoleno chodit v noci po městě s otevřeným světlem. Za uštědřený pohlavek zaplatil útočník pokutu deseti grošů a ještě ho čekal týden v městské šatlavě. Okrvavení bližního stálo na pokutě hřivnu grošů. Za lov s ručnicí bez povolení vrchnosti, tedy za pytláctví, byl velmi přísný trest: propadnutí majetku i hrdla.
V polovině 16. století žilo v Moravské Ostravě několik nepříliš významných šlechtických rodin. Roku1538 měl ve městě dům vladyka Stanislav Sudivoj z Boronína, majitel části Přívozu. Měli zde rovněž dům vladyka Jan Sokolovský, Zigmund Sedlnický z Choltic či Mikuláš Zdarsa z Chrobelic. Byli i další. Tato drobná šlechta tvořila místní honoraci, která městu dodávala patřičný lesk jako obchodnímu a řemeslnickému středisku. Právě měšťané se snažili šlechtu napodobovat nejen ve způsobu života, ale také ve vzdělání. Národnostně byla Moravská Ostrava na počátku 16. století česká, zdá se, že místní Němci nebyli vytlačováni násilím, spíš se ale ve většinové české společnosti asimilovali. Zajímavou zvláštností té doby byla přítomnost několika vlašských stavitelů, kameníků a zedníků. Přišli se souhlasem biskupa a pracovali na stavbách zděných městských domů s kamenickou výzdobou v širokém okolí, upravovali renesanční šlechtická sídla a kostely. Někteří z nich se v letech 1603 až 1604 podíleli na přestavbě kostela svatého Václava. Nejvýznamnější z nich byli Bernard Leone z Locarna, jeden čas radní a purkmistr města, stavitel Tomáš Bas, freskář a sgrafitář Antonín Capellet, vlašský zedník Matys a další. Město se koupí Čertovy Lhotky a Přívozu, dále pak v důsledku nákladných staveb radnice, kostelní věže a budováním rybníků v roce 1542 natolik zadlužilo, že si muselo od olomoucké kapituly půjčit 1500 zlatých moravských, později pak ještě další čtyři půjčky ve výši 550 zlatých. Že takový úvěr byl vůbec poskytnut ,svědčí o značné ekonomické síle Moravské Ostravy.
Do vcelku vzkvétajícího města vtrhávají dvě osudové události: Tvrdé rekatolizační úsilí biskupství olomouckého, které zahájil biskup Marek Khuen (jeho nástupce Vilém Prusinovský dokonce zakázal působení nekatolických kněží na všech biskupských statcích), druhou byla nečekaná událost: v květnu 1556 Moravská Ostrava vyhořela. Požár byl zničující. Vypukl v domě soukeníka a cechmistra Jana Hunky, který ale svým počínáním napomohl k jeho rozšíření. Nevyhlásil poplach a nevolal sousedy na pomoc, „nýbrž pro kořist svú… sukna a jiný statek svůj do truhel sobě sklizoval a k bráně chtíce ven vésti dal“. Město s dřevěnými domy lehlo popelem, shořely městské knihy a další písemnosti, pravděpodobně byl poškozen i kostel. Obyvatelé bydleli pod širým nebem. Viníka Hunku chtěli měšťané ztrestat na hrdle, zatímco biskup je nabádal, aby se chovali umírněně. Hněv se zmírnil teprve poté, když se za Hunku přimlouval i těšínský kníže Václav.
Olomoucký biskup Marek Khuen měl zájem, aby se Moravská Ostrava z požáru co nejdříve vzpamatovala. Poskytl jí dříví a kámen a požádal také okolní leníky, aby přispěli na opravu kostela a na pohořelé. Hukvaldský úředník měl dohlížet na to, aby se nové domy stavěly více z kamene. Město se z požáru vzpamatovalo po deseti letech, tento trend podpořil i biskup Vilém Prusinovský (1563–1573), když městu udělil roku 1566 čtvrtý výroční trh, který se konal vždy sedmnáct dnů před Velikonocemi. Kromě krámského a kupeckého zboží bylo dovoleno na tomto jarmarku také kupovat a prodávat koně a malý a velký dobytek. Na obnově Moravské Ostravy se podíleli také vlašští zedníci a kameníci z okolí jezer Lugano a Como, kteří pracovali ve službách olomouckého biskupství. Biskup Prusinovský ke zmíněnému trhu přidal navíc privilegium pečetit městské listiny červeným voskem, což bylo vyhrazeno toliko šlechtě. Blízkost Polska a v té době frekventovaná obchodní cesta procházející městem přispívaly velkou měrou k nové prosperitě.
Ve městě bylo v té době 78 šenkovních domů, z nichž se odváděl plat obci a na opravu pohořelého města z každého varu po šesti groších a od každé vinné pořádky deset grošů slezských. Víno se smělo šenkovat jen v jednom šenkovním domě, na který právě připadla řada.
Od poloviny 16. století začíná olomoucké biskupství rázněji vystupovat proti utrakvistickému smýšlení obyvatel zvláště poté, co se k luterství začal přiklánět i katolický farář Jan Chololecký. Ten byl nakonec vsazen roku 1571 do biskupského vězení na Hukvaldech, ale protestantské smýšlení ostravských se nezměnilo. Nicméně jejich víra nejspíš nebyla tak pevná, protože když v roce 1590 nechal biskup Stanislav II. Pavlovský (1579–1598) na měsíc uvěznit v Hukvaldech celou městskou radu, již druhý den přislíbili poslušnost. Biskup pak vydal pro Moravskou Ostravu zvláštní instrukci, podle které nesmějí ve městě pobývat žádní nekatolíci. Pokud by někteří přece jen na katolictví nepřistoupili, mají být z města vyhoštěni. Radní pak roku 1591 založili Bratrstvo ostravských literátů, které členy zavazovalo k přísnému dodržování katolického způsobu života.
Boleslav Navrátil