V této ukázce Vám chceme přiblížit první úryvek z velmi zajímavé publikace autora Josefa Filgase pod názvem „ZAPOMENUTÁ OSTRAVA“ – vydavatelství REPRONIS OSTRAVA
30
Hadry,
kosti, železo!
Uličkami předměstí projíždějí malé vozíky i velké vozy, tažené
koňmi, psy a mnohdy i samotným člověkem. Ale hledejte
člověka, který nemá dvojí zaměstnání.
A tak také některý hadrník
sám zastává koně i kočího.
To se to, panečku, jede! A ty
výdělky! Seno nemusíš
kupovat, stáj nemáš, sečku neřežeš a jaképak
strachy, že ti koník zcepení! Co není – to se nepokazí!
„Hadry, kosti, železo!“ – výkřik starého hadrníka se šourá od
domu k domu. Sem tam někdo vybíhá ze dveří: „Halo, stryku,
dočkajtě chvilku! Mam tu coši v šopě!“ – Hadrník potěžkává
prázdný pytel, jako by jej byl již naplnil. Panička snáší kdejaký
křáp. „Tuž tak, tu to mamy!“ – a oči pozorují pečlivě váhu.
„Chlapovi něni co věřit, aby mě něocikanil!“
A za malou chviličku na její ruce leží několik drobných
mincí. Oči pomaloučku je přepočítávají, pak se roztáhnou údivem.
Ostatek vyřídí ústa: „Tak malo davatě? Co tež to je? Tři
koruny za tela kosti! Nale do stoďablu! – vy švindleřu jeden! To
ten stary žid daval vjec!“
„Ni, paničko, ja vas něocikanim“ – brání se hadrník. „Ja vašeho
něchcu, nale svoje tež nědam! Tela, co vam dal ten žid,
tež vam dam! To vitě, časy se měňu! A papir němatě?“
„To už něskaj se aji stary papir sbira? Nale, co tež něpovidatě?
Na co tež to maju?“ – diví se panímáma a úplně zapomíná,
oč vlastně šlo.
31
„Zasek z teho robja papir… Tuž jak budětě měť jaky papir,
skovejtě pro mě!“ – „No, uvidime! Nale moh stě eště jakusi
šestku přidať“ – žadoní žena hadrníka. „Po druhe paničko, po
druhe…“
Za nějakou minutu nato už se s ním zase sousedka vadí:
„Nale, pjeruně jeden! Un mi da za to všecko padesat haleři!
Něstyditě se? Něbojitě se Boha?“
„Kriza, kriza, paničko! Co tež tam panbuch! Ten se něstara,
esli co kupim, lebo prodam!“ Mnohé řeči hadrník vede po
ten čas, než nacpe koupené věci do pytle, po případě naloží
na vozík. A máma povídá malému synkovi, sotva hadrník vytáhne
paty z domu: „Utikaj za nim, něch ti da pěťak!“ – „Pantato,
dajtě pěťak!“ – dopaluje synek hadrníka.
„Nu, tu maš! A utikej do dom!“ – Někdy dá, jindy zase ne!
To záleží na dobré náladě a plném vozíku. A hadrník šupajdí
dále od domu k domu. Jeho křik poletuje od okna k oknu,
vybíhá po schodech až do třetího poschodí, sběhne někam do
sklepa, kde bývají obyčejně domovníci a všude pobízí k nástupu:
„Hadry, košti, stare železo!“
„Nic? Jak nic, tuž nic!“ – a hadrník zase pokročí o číslo dál.
Někdo utíká za ním: „Stryku! Počkajtě!“
„Co je?“ – „Mam tam doma osku z vagona“ – a hlas se úplně
utišil v pianisimo.
„Na, nešlohnul stě ju?“
„Nale, kaj by tež tam! Co se myslitě?“ – a hlas hned stoupá
výš, aby v zápětí klesl níž. „Na mu dušu, že ni! Idu vam koleva
štreky a vidim, jak se tam osa povaluje. Tuž se pravim, na isto
to něpotřebuju! Vemu a idu do dom.“
„No, enem eli vas kdo něviděl? Něrad bych měl opletačky
s uřadami!“ – namítá hadrník, ale už se stejně vrací. Jak je vidět,
že mu na tom mnoho nezáleží.
„Ani žive duše tam při tym něbylo…“ – a hlasy se ztrácejí
v chodbě domu.
Chudý člověk si přivydělává na všech stranách. Ale z těch
malých výdělků boháčem nikdy nebude! A tak pensisté, vdovy,
nezaměstnaní i děcka sbírají hadry, kosti, staré železo, láhve
32
a papír. Za kilo hadrů dostaneš sedm až osm haléřů, za kosti
deset až dvanáct, za železo dvanáct až patnáct haléřů. Někdy
jdou ceny výš. Papír byl z počátku laciný, pak nastala soutěž
mezi zájemci a tito jeho cenu vyhnali až přes dvacet korun za
metrák. Dříve se platívalo za všechno více, ale na to dnes lidé
vzpomínají jako na pěkný sen. ,,Esli to kdy budě zasek take?“
Někteří jdou na to zchytra. Přehoupnou se přes plot Vítkovických
železáren a tam najdeš hromady starého železa. Ukradou,
prodají hadrníkovi, ten zase obchodníku železem. Od toho železo
koupí železárny a tak se stává, že některý kousek prodělával
takovouto anabasi několikrát, dokud ho nepohltila vysoká pec.
„Mnostpani, mnostpani, dverka su u peca pokažene!“ –
oznamuje zděšeně služebná své paní.
„No tak co s tím? Zahodíte je do popele! Odpoledne donese
zámečník nová dvířka.“
Dvířka s ulomeným závěsem putují do kbelíku na smetí.
Druhý den jedou městem popeláři. A ještě týž den se dvířka
ocitají v hromadě popele na smetisku. Nějaké ruce je nahmataly,
člověk se zaradoval. Ale jen na chvilku. „Dajtě sem to
železo!“ – a špinavá, chlupatá ruka se natáhla kupředu. Na
smetišti patří staré železo, hadry a kosti akciové společnosti
,,Tarzan a syn“. Oba jmenovaní vysypávají kbelíky a tak si získali
toto prvenství.
A dvířka se stěhují do roztrhaného měchu. Za dva dny na
to je nakládá „Tarzan“ do vozíku a jede do města.
Stranou od
města, nedaleko řeky, stojí rozviklaná vrata a nad nimi visí
opelichaný štít: „Sklad starého železa“.
„To je dosť, že stě se raz ukazal! Ja myslel, že stě už umřel!“
Se svými zákazníky si člověk musí vždycky popovídat. Patří
to jaksi k obchodu. Zatím, co si povídají o té dnešní mizerii,
hadrník skládá železo na váhu. „Dvěstěpět kilo. Ja, ja, je to tak!
Je teho čim dale meně!“
,,Nale posluchajtě, jak to važitě? Dy to ma dvěstěosm a ni
pět! I vy cikane jeden!“
„Co si o mě vlastně myslitě? Tuž to počitajtě! To matě sto, stodvacet,
stošedesat, dvěstě, a pět… no viditě, že vas něcikanim!“
33
34
„Nale muh bystě coši přidat.“
„Nale němožu! Co vas napada! Mě tež ludě koštuju penize!
Mam ich tu čtyřech takych galganu! A to vitě, že něskaj žaden
nic zadarmo něrobi!“
„Něrobi a myslim, že eště ani něrobil! Enem hlupy by co
zadarmo zrobil! A tež ni dluho!“
„Tak, tak“ – přitaká člověk a zvedá obě ruce do výše. „Ditě
se pro penize!“ – pobídne hadrníka. Zatím prsty probíhají
vzduchem a dávají někomu v protějším okně znamení. Okno
ožilo, stará bělovlasá paní se naklonila ven a pokynula hlavou.
Rozumí. Hadrník si jde pro peníze. Šéf se obrací k novému
příchozímu.
„Co to matě?“ – ruka objala měch a jemně mu stiskla
hrdlo.
„Hadry od čalouníka“ – odpovídá mladistvý hlásek.
„Tuž něch to něni zasek sama trava! Ja platim enem za
hadry.“
Na dvoře, kam oko dohlédne, všude leží hromady starých
střepů. Znát tak ty příběhy, které ony prožívaly společně
s člověkem. Tu vidíš součástky motorů, nákladních aut, motocyklů
a nejedna z nich má na sobě stopy nějaké tragedie.
Ten motor byl někdy přimontován na Indiánu a hnával se se
svým majitelem stovkou k cíli. Dnes tu leží vydán na pospas
rezavění.
Do dvora vcházejí lidé, přecházejí okolo hromad a přehrabují
je. Každý hledá něco k upotřebení. Podívejme se! Není to
tamhle automechanik Bartoš? To je známá
firma! Jistě zase potřebuje
nějakou součástku, aby dokončil nové motorové vozidlo.
Ten člověk je jako kouzelník.
Udělá ze starých střepů nový
vůz. Tady koupí to, tam zase ono, doma se dá do práce a za
několik dní už ho vidíš, jak se projíždí městem na motocyklu.
„Podívejte se, pane Flaumenhaft, to je z těch caparů, co jsem tu
u vás ze smetí vybíral!“
„Tuž člověk by už ledaco zrobil, enem dycky to prodat…“
Motorku bys ani nepoznal, zda je starší nebo teprve nedávno
koupená. „No, a co ten vaš synek? Zdravy?“ Automechanik
se pousměje na pana šéfa a rozpovídá se: „Musel jsem
35
mu tež zrobiť motorku, jezdi synek tajak ďabel. Šak už tež ma
doma všelijakych tych vyher!“
Vzpomeňte tátovi jenom synka a jistě vydrží vám i celou
hodinu o něm vyprávět. Však je to také jeho největší chlouba
a proč by nebyla? Kluk ještě ani nezačal navštěvovat školu, ale
v motorkách se vyznal jako táta. Darmo lidé v obci neříkají, že
ten klučina se narodil i s motorkou.
Tatík zapálí plyn a šine si to k domovu. Za ním zůstává
jen zápach benzinu. Co všechno člověk ze starého železa neupotřebí!
„Do starého železa“ – povídají lidé ve městě. – ,,To
se ešče člověkovi sejdě“ – říkají druzí. Pilník a jiné nástroje
věc zpracují tak, že bys ji nikdy nepoznal. Dnes něco vyhodíš,
zítra koupíš si novou věc a ani netušíš, že je to zase stará a ke
všemu ještě známá věc…
„Nale, co to tamek matě? Či ten auťak tež patři do stareho
železa?“ – podivil se někdo, vida starou karoserii
nákladního
automobilu.
„Ja tuž, to je tu od tej doby, co vydali ten automobilovy
zakon“ – vysvětluje majitel skladu. „Paru tych autodopravcuv
přijelo hef s tymi vozami a prodali to sakumpikum i s trafikum,
tajak to na plac dovezli! Šak henaj za ten tamek sem dal šestset…
A něbyl to enem jeden auťas. Přes dvacet ich moji chlopi
rozebrali! To vitě, daleko s tym chlop němože jezdiť, bo taka
potvora, ta už coši sežere…“
„Na dy henaj ten je eště ta jak novy, to matě na prodaj?“
„Tuž ten je, ten prodavam za dva tišice.“
„Na, to je lacne!“
„Je to lacne a přeci to enem žaden něchce ani za tych par
haleři…! Možna, že by se to aji kemu vyplatilo…“
„Nale, co tež to je za potvorstvo?“
„To je knihařsky lis, přišel tu jakysi majstr, co zavřel dilnu,
kuptě se to vy do stareho železa, pravěl mi, dy to žaden něchce…“
„Antoňu, oto su fajne dverka ku pecu“ – povídala žena
k muži. Zvedla z hromady dvířka s ulomeným závěsem. Muž je
prohlížel a pochvalně zamručel: „Na mu dušu, že su dobre, ty
36
budu akuratně ku temu pecku, co včile robim. Ja ich vemu.“ –
„Enem ich vem, co može za nich chceť?“
„Co to koštuje?“ – „Hnedaj to odvažimy…“ Dvířka a několik
koleček leží na váze. „Dejtě dvě koruny.“ – „Antoňu, nědavej!
Take ciganstvo! Dvě koruny! Za take penize mam nove
dverka!“
„Co chcetě, dy to matě pomaly zadarmo a stary z teho zrobi
kolik peckuv“ – hájí se napadený. „Něbojtě se, ja vas něociganim.“
„Co chcete za tyhle rošty?“ – táže se mladý pekařský
mistr.
Včera se člověk osamostatnil, a proto zašel do skladu starého
železa, aby tu koupil rošty a jiné potřebné věci pro svoji pekárničku.
Dnes musíš šetřit, nic naplat!
Tady zase nějaký vesničan
vybírá si dlouhé tyče na přístavbu: „Něstoji to tela a na ten přistavek
to budě akurat.“ Ale i řemeslníci ledaco najdou. Nezaměstnaný
zámečník, strojník a jiní přicházejí den co den, aby si našli
materiál pro domácí fušky. Aspoň když si člověk něco vydělá.
„Ja, ja“ – vzpomíná se zde často. „Kdysi tu malokdo o nas
zavadil, nale včile ludě se hrnu ani kobylky, bo něskaj chce
každy enem lacno kupiť. Co by to něstalo moc peniz!“
„Juzek už jedě z nadraža.“ – „No to si to Juzek skoro
obratil.“
– „Ech, co se tamek s tym buděm smoliť, čim spěš to
budě hotove, tym spěš mamy fajront, prr! Potvoro jedna, jak tež
křiknu prr! – to hnedaj stoji, nale vijo, to něstači enem raz. No,
přepřahnu a zasek se poženěm… Včile jim mušim vzať henaj
tu furu, bo tamek potřebujeme velke plechy na obkladaňi…“
a Juzek pořád něco povídá, ani nedbá, jestli ho někdo vůbec
poslouchá.
„Do pěti hodin to budě naložene.“ Mladý šéf se zase rozběhl
k vratům: „Dobre odpoledně. No, vas sem už dluho něviděl!“ –
vítá příchozího. „No, potě dale!“
„Eště se henaj podivam“ – zamručel člověk, který hledá to,
co nemůže najít, a leze na vedlejší hromadu starého
harampádí.
Přehrabuj se jak chceš, šlapej nohama po zboží a nikdo ti nic
neřekne!
Náš zákazník, náš pán!
(1934)__