Hafam tu na druhe stranĕ te naši kule v Australii kaj meškam, a čučim do teho noveho počitača co sem si tu nařydil. V turazu mi vyskoči do gzychtu blog Ostravaka ostravskeho kaj jakysik synek o ty Ostravĕ – kurašteluňk nĕnakopali byšče mu do pyščiska – dřysta ponašemu. To sem už 60 rokuv nĕslyšel aj nĕčital, bo enem si na ten dřyst a pivo do te Ostravy ztuna zaskočiť, to je moc daleko! Na to chechtaky furt nĕsu.

Včil ale nĕvim čemu temu gizmu nadavaju do počitačuv, lebo ho na počitani ani nĕpotřebuju, bo si ešče pamatuju učitela Možneho v te škole na Nadražni u Přivoza, (co byl ten Bananas u ty plynarny kaj cugem vožili ty banany do skladišťa před tu valku zasmolenu, vitĕ, nĕdaleko elektrarny za rohem, co tam tež už nĕni), jak mi prutkem počitani do te moje tvrde glice vtlukal. Ja na tom gizme enem pišu a s fotkama patlam. Počitať, to ni.

Takzme bez dupereluv zbalili pinkly a jak špoci pĕrdolili do ty Vidnĕ – (to je v Esterajchu, kaj tuty Habsburgři dysy meškali, co skrachovali tu prvni-a-posledni svĕtovu po kere sme my urobili našu prvni za Tomaša Garryka) – a skynč potem sme zajechali do teho Svinova, co jak tu stanicu šumnĕ napravili, že se na hen tu černu Ostravu špinavu ešče raz troche zašpehujem.

No, je moc inaka za tych 60 rokuv, ta naša Ostrava, až sem naňu očima vyčungnutyma čumĕl jak ščur do ryny, a ani pomale nĕpoznal….

Jednička kisňa do tych Vitkovic ani dvojka kolem Hlupakach na ty Marianske už nĕjechaju, ani kondukter z anhengera svoju piščalu temu řidiču napředu u kliky te Boverky už nĕgvizda aby tramvajke vturaz zastavil – – tuž sem tu svoju piščalu nanic z te Australii vlačal, bo sem ho chcel ešče ras nasmoliť, aby zamnu řvali aby dopĕruna hen teho synka chachara lapli co tam lita s tu piščalu v pysku. Ani teho šnuptychla sem z kapsy netahal na ty včil šumne sedadla vtych novych vozykach tramvajke bo jaksyk už od tych sazuv zasmolene nĕnisu.

A jak sem chcel tym paternosterem na tu špicu radnice vyjechať, tak tuten do dupy už tež tam nĕni. Včil tam maju noveho lifta a mušiš plačič. Ani z balkonu jak za haranta po škole na luďi dolu pluvať nĕšlo. Je tam fčil samy drut aby tomu zabranili lebo ho tam možna našponovali aby z teho balkonu nĕgruchnuli? Chlustnuť a strefit se, viče, to nĕbylo tak jednoduche, bo se do teho musel zakalkulovať lufcuk.

Chcel sem si ešče raz natych haldach rozbit kolena alebo zakluzať na kluzačkach ale nĕšlo to, bo aj ty haldy su v řiči.

Ani herdek vdychnuť teho teroveho smradu z karolinove koksovny vedle Palaca mi nĕdali. (Palace kavarna, to bylo kaj ty buržy chodili na kafe, dřyst a rande. Skurvysyna haviřa’s tam nĕvidĕl. Ten chlastal a kurvil Pod Laubama).

Tam ten smrad sem dychal jako maly gyzd, bo sem tam meškal u te vysoke pece hnĕd za rohem, co kura tam tež už nĕni.

Na guvno sem tam lozil kolem dokola – ani tu zelenu tramvajku do Karvinne blizko teho divadla nĕnašel, ani Brukababke, coby Aso; enem rozbitu Textiliju. Všystko v řyči. Až sem se došmancal k temu šumnĕ upravenemu Staremu kostelu kaj sem dysyk ministrantoval, jakychsych rozbitych a napolo zbulanych barakuv sem počungnul. O kostelu i u nas jakesi duperele pravili, dyk to byl svĕtovy zazrak techniky. Dovnitř sem kura ani nĕmoh, bo jak v tom novem kostele počmaranem, co fčil je katedrala, tež i tam maju gitr.

Čemu zbulali Pod Laubama a tym pulke prave temne historie Ostravy, to mi kura do ty paly tež ani nĕvlezlo! Inde z teho urobi jakysi tahak pro čuristy. V Ostravĕ srandu fčil maju na te Stodolni?

Šumnĕ upravili to stare-nove namĕšči u ty stare radnice, (viče tam u Bače; aj přes tu prasklu trubku to vypada fajn), aj stare-male Jiraskovo, lebo kuři rynek, kaj meškala moja babka. Chcel sem se počungnuť na jeji hrob, ale kerchov tam tež už jakysi cypštajn zbural. Jakši tomu nadavaju do pokrokuv…

Inak tuž nic, moc teho času sme nemĕli, enem nakšvind se eščeraz podivat na tu staru Střelnicu u Ostravice vzadu radnice, co sem tam jako tuten maly harant kaštany zbiral a v pisku babral.

Pisek nĕnašel, enem pamatnik tych osvoboditeluv kery sem fotografoval zatimco banda barabuv Cykanuv na tu moju robu sprostĕ řvali, jak ona si troške dřepla oddychnuť na blizke lavici. Dobře že nĕrozumjela bo řeč nĕumi či se narodila daleko za granicama tam za vodu, inak by se byla nazicher posmolila. I tak jaksik kapke divnĕ na mĕ čumĕla, bo na to tuna zvykla nĕni.

Pokludil sem ju nakonec po inych kutuv Ostravy a lozil po Beskydach, kaj jeji stary chlop za špunta řadil. Celkem myslim byla spokojena.

Pendolina nas nakonec zatahla do te slavne zlate (a drahe) Prahy plno cizincuv, a potem sme frkli do dupy až na ten druhy konĕc kule, kaj fčil meškame.

No, fšystko je to tam kura ine v ty černe Ostravĕ kera černa ani už nĕni, bo bylo daleko vidĕt z te radnice, ale moc toho ešče zbylo urobiť. Už nĕvim esli se eščeraz ja do tego mjesta slavnego na ty stare kolena a pazury v papučach připlantam abych to uvidĕl. Myslim že ni, ale dyby nĕbylo Ostravaka ostravskeho, ani teraz by tam pivo pro nas nĕnalivali. Kdybystĕ ho synka nahodu potkali, esli ho vubec najdĕtĕ bo třeba kajsi do jakesi ďury gruchnul, tak mu za mĕ podĕkujtĕ, smradi, a mu vyřiďtĕ, že po celu dobu tam, ani slovo ponašemu sem nĕsluchal, enem nakratkozobakem na mĕ furt huhňali.

Zdařbuch, cvoci,

Ostravak australski!