Milá sestřičko,
minule jsem Tobě a mamince napsal, že v Krakově mi nezapomenutelný zážitek poskytla židovská čtvrť Kazimierz. Prolézat její uličky mi učarovalo. Jsou historické, působivé, charakteristické pro tamní odlišný svět.
Dopoledne je ruch u židovských krámků obdivuhodný, stejně tak výřečnost prodavačů a zvláště prodavaček.. Zde člověk pozná, že Židé jsou skutečně národ stvořený pro obchod, lépe řečeno pro kšeft. Každodenní kšeft. Samozřejmě, že mimo sobotu, to slaví šábes.
Představte si krámek přeplněný veteší. Harampádí všeho druhu v ohromném množství a k tomu židovská trpělivost. Jacek, můj kolega ze šachty, mne poučil, že v určité dny v týdnu přichází do Kazimierze na sta venkovanů a vůbec lidí, které bída nutí nabízet ke koupi věci nepotřebné a neprodejné. Jediný, kdo to od nich koupí je místní židovský obchodník. On totiž věří, že každá věc má svůj stoupající a klesající kurs a tak koupí všecko – milé děcko. Naprosto všecko. Hrst rezavých hřebíků, otlučené sklenice, láhve, staré krabice od čehokoliv, svícny, potištěný papír v jakékoliv podobě, rozbité boty i oděv, starý vějíř, půlku kleští, nebo části jiných nástrojů, rozpraskané talíře, zdrátovaný džbánek, slovem všecko, všecko. A k tomu se přidají ještě méně cenné věci, které přinesou „handrláci.“ Zadívejte se na chvíli na rezavý zámek od dávno ztrouchnivělých dveří a už vás prodavač přesvědčuje, že takový zámek potřebujete a bez něj nemůžete odejít..

To, jak z těchto obchodů může být někdo živ, je pro mne hlubokou záhadou. A přesto fungují svým zvláštním způsobem, kterému málokdo rozumí. Ani Haličan Jacek tomu asi nerozumí, protože mi říkal: Židé a židovky si v jednu chvíli hrozivě vynadají a za chvíli spolu sedí a hovoří spolu jako dlouholetí nejlepší přátelé. Zájem udělat kšeft je spojuje a činí z nich bratry a sestry. Když u nějakého krámku se objeví kdokoliv, ve kterém haličský žid pozná cizince, obdaří ho celou řadou slov, která pro člověka, jenž nezná ten žargon, jsou naprosto záhadou. Jacek mne ubezpečoval, že to jsou většinou nadávky, ale tomu se nechce věřit, mi ten jazyk připadá docela citlivý i když asi okořeněný sarkasmem a plný jinotajů. Určitě vystihující atmosféru místa, kde uchovat si duševní zdraví, znamená mluvit jidiš.
Vím, že jidiš je společnou dorozumívací řečí všech židů v Haliči a nejen tam. Směs němčiny, hebrejštiny, polštiny, ruštiny,maďarštiny, rumunštiny, starofrancouzštiny, staroitalštiny a jen Bůh ví, čeho ještě, je mezinárodní, nadnárodní. Vzkvétal jako lidový hovorový jazyk v ghettech, které zřídili papežové, aby oddělili židy od křesťanů Stal se jazykem ulice a tržiště. Stal se jazykem židovské mámy, které bylo odepřeno hebrejské vzdělání.
Jacek mne za rukáv dotáhl k židovské škole. Domníval jsem se, že jsem viděl jednu z nejpovedenějších. I u nás se říká: je zde hluk, jako v židovské škole. Ale teprve zde jsem se na vlastní uši přesvědčil, co to znamená. Představte si nízkou špinavou světnici a v ní 30 žáčků, z nichž každý křičí, co uzná za vhodné. Jacek mne však ubezpečil, že venkovské židovské školy jsou ještě lepší…. A pak mi povykládal, jak začíná v nejnižší třídě školní rok:
Učitel si pořídí seznam žáků a časně ráno vyjde ze svého bytu na boží vzduch si opatřit pracovní materiál. U vrat chytne malého Šmula, lapí ho za ruku, kus dál vynoří se odněkud podobně malý Klein, hned potom vystrčí matka ze dveří přímo do jeho ruky Perelesa. Učitel ho lapí také, tak to jde dále a když má v každé ruce těch „školou povinných“ po dvou nebo po třech, dovede je do třídy a zamkne. Načež se vydá na další lov. Rozumí se samo sebou, že školáci voděni do školy násilím řvou a všelijak se vzpouzejí vzpírají a často se i podaří některému dát nohy za pás, jak se říká v Haliči. Ale vždy se nalezne nějaký starší příslušník židovské náboženské obce, který se za dezertérem pustí a s případným pohlavkem jej přivede zpět k učiteli. Takovým a podobným způsobem je třída zaplněna a vyučování může začít.

Učitel neohlížeje se na naříkající a revoltující omladinu vezme na sebe tvářnost pedagoga a napíše na tabuli hebrejské „A“. Řekne, že se jmenuje „alef“ a nutí žáky, aby to opakovali po něm. Opakuje to jeden, druhý, třetí a potom to opakuje celá třída nesčíslněkrát za sebou. Z oken učebny se ozývá odevzdaně: alef, alef, alef. Za chvíli znovu: alef, alef, alef. Když si žáci osvojí první základní kámen vědění, následuje druhé písmeno abecedy. Učitel namaluje na tabuli hebrejské „B“ a řekne „bais“ a metoda storočím osvědčená se opakuje nanovo.
Co to je, ptá se učitel? Bais. Opakuj! Bais! Všichni! Bais! Třikrát! Bais, bais, bais!
A aby žáci nezapomněli, co se naučili dříve, opakuje se i písmeno dříve naučené. Ve třídě zní: alef, alef, alef, bais, bais, bais. Nicméně, připouští Jacek, později je žáčkům ponecháno na jejich vůli, aby si opakovali jednotlivá písmena sami a to zejména ta, která jim nejméně utkvěla v paměti. Ó, jak prozřetelné. I po půl roce vyvolává každý jedinec své „slabé“ písmeno nahlas a pak to v židovské škole vypadá úplně, jako v židovské škole.
Co dodat? Zlatá byla naše jednotřídka ve Starých Hamrech. Chodili jsme tam rádi i když rákoska pane učitele dovedla štípat. A co teprve ty luxusní školní budovy v Mariánských Horách? Starostenský úřad si už v Čertové Lhotce potrpěl na vzdělání a první školu postavili v roce 1870, v roce 1888 ji rozšířili a v roce 1895 vystavěla obec novou školní jednopatrovou budovu na pozemku darovaném českým důlním podnikatelem Vladimírem Vondráčkem. Pak na radu ředitele úřadu Jana Grmely vybudovala obec v roce 1900 na Komenského ulici novou obecnou školu, která se stala dívčí. Chlapeckou školu postavili o rok později na ulici Přívozské. Samozřejmě, že máme i polskou školu, když je tu tolik Haličanů. Tím vůbec nekončí náš výčet škol, školek a školních budov, ale o tom ti Maryčko napíšu někdy jindy, nebo se přijedeš podívat, jaké to skvělé školství máme ve vzkvétajících Mariánských Horách.

Je pravdou, že v Krakově mají Jagellonskou univerzitu a původně stála právě v místech, kde je dnes čtvrť Kazimierz. Tam ji nechal roku 1347 vybudovat polský král Kazimír Velký Jagellonský a zdrojem jejich příjmů byly solné doly v nedaleké Veličce. Tak bohatou a váženou univerzitu nemělo žádné město ve středověké Evropě. Navíc přístupnou vědeckému bádání, volnomyšlenkářskou a hlavně dostatečně vzdálenou od Španělska, kde inkvizice v té době zabezpečovala ryzost křesťanství.
Polska byla slavná, každý polský patriot žije minulostí a jak Jacek říká, na budoucnost se zapomíná – eh, nač se starat?
Přiznávám, že mne to filozofování zaskočilo. Jacek to však měl v hlavě srovnané. Seděli jsme právě na sluníčku poblíž Sukienice a srkali dobré polské pivo. Dívali se na průvod nějaké církevní slavnosti. Impozantní ceremonie, humbuk pro oči i když krojované Haličanky byly …. bosé.
Naklonil se a povídá: Trojí národ žije v Haliči. Panstvo, chlopi a Židé. Panstvo sedí v létě v Krynici nebo v Zakopaném, když není zrovna u moře, chlop kope na své brázdě nebo jde robit do Ostravy nebo emigruje do Ameriky. A haličský Žid? Ten žije …všude. V Krynici i v Zakopaném, v Ostravě i v Americe.
Milá Maryčko a ještě milejší maminko, pozdravujte bratry, já zase brzy nějakým dopisem zaměstnám místního listonoše. Vašeho i našeho.
Váš
Josef
V Mariánských Horách …. (zapomněl napsat datum, ale opět rok 1906)