V historické části Frýdku, na ulici Hluboká bydlí můj bratranec. Onehda vylovil z popelnice plechovou krabičku, kterou tam asi se smetím vysypali dělníci stavící vedle něj repliku domu z předminulého století. Skrývala dopis, který byl, nebo nebyl poslán. Je na vás, abyste posoudili, jako příjemce informace – kterým mělo být císařské vídeňské policejní ředitelství v roce 1915 – zda věřit, nebo nevěřit podepsané osobě. Pravdou je, že vrchní tajný rada ve Vídni se tenkrát jmenoval Wikullil a na Petra Bezruče byla v tom roce podána žaloba.
Jiří Jezerský
K.u.K.Militårkommandant als
zustandiger Komandant
der Landwehr in Wien
Friedek, am September 1915
Velevážený pane Wikullil,
mám informace, že jste vydal zatykač na Wladimira Vaška, poštovního úředníka z Brunn. Tento muž zostudil naši rodinu a proto Vás co nejponíženěji žádám, abyste rozšířil na něj žalobu o nactiutrhačství. Jak je Vaši ctihodnosti známo, Wladimir Vašek, alias Petr Bezruč napsal v roce 1899 rýmovačku s mým dívčím jménem: Maryčka Magdonová. Tuto skutečnost jsem se dozvěděla až poté, co jsem se provdala za friedeckého měšťana. Ten poeta udělal ze mne zlodějku dřeva, sebevražedkyni, z mého táty udělal opilce, z mých sourozenců sirotky ze Starých Hamrů. Žiju ve Friedku na Hluboké a jsem šťastně vdaná. Je pravdou, že jsme bydleli na Hamrech a že tatínek pracoval na šachtě v Čertově Lhotce a jednou týdně docházel domů. Maminka však nikdy nebyla dál než ve Frýdlantě, tak nevím, jak mohla „zhasnout“ pod vozem uhlí. Moji bratři a sestry se rozutekli po světě. Bratr Albert má v Emerice firmu, která dělá do rychlého občerstvení. Psal mi, že se mu dobře daří, že mu kšefty jdou, že prorazil na trh s karbenátkem v kulatém rohlíku. Bratr si teď po emericku říká McDon. Takové karbenátky jsme kdysi doma smažili a říkali jsme jim hamráky. Bratr je chce pojmenovat po nějakém velkém evropském přístavním městě. Prý proto, že Hamry nikdo v Emerice nezná.
Dovolte mi, abych Vám vylíčila mé 15 a více let staré vzpomínky, které mne vedly k sepsání tohoto dopisu.
Dlouho jsme žili na Starých Hamrech spokojeně a měli jsme se dobře. Otec byl skladníkem na šachtě Ignát a měl slušný plat. Neutrácel, nepil, ani nehrál karty. Komplikace nastaly, když ze skladiště trhavin, které měl můj otec pod dozorem, počaly se ztráceti rozbušky a třaskavá hmota používaná na šachtě. Otec zdvojnásobil svoji bedlivost a dozíral přísně, aby se dostal zloději na kobylku. Leč nadarmo. Nevypátral ničeho. A krádeže se děly dále, jako by se neznámý lapka vysmíval otcovu úsilí o jeho odhalení. Brzy se o tom dověděl ředitel šachty pan Jan Kohout a učinil na otce trestní oznámení, označujíc jej zlodějem. Kohoutovi nic nevyčítám, konal jak měl. K soudnímu přelíčení se přihlásil i svědek, otcův bývalý podřízený ve skladišti. Opilec a flákač. Mikeš se jmenoval, známý podněcovatel ke stávkám a prý čtenář knížek nějakého německo-englického fantasmagora, za co mu prý hrozil vyhazov. Jisto jest, že otci vědomě křivdil a Bůh suď, co jej přivedlo k takovému podlému činu. Dokonce i u nás doma, na Starých Hamrech jsme měli domovní prohlídku, ale žádné šulky výbušnin se nenašly. Byla to tenkrát velká ostuda. Já jsem ještě dnes přesvědčena, že se chystal atentát na našeho osvíceného panovníka. Otci nic nedokázali, nakonec se za něj přimluvil i pan továrník Vondráček. Přesto, že pravý zloděj nebyl nikdy dopaden. Ubohý otec byl osvobozen, ale podezření na něm lpělo a hyzdilo jeho pověst, jako znamení malomocenství. V ostravských harendách se scházela různá sebranka, která má také na svědomí jeho smrt. Smrt, která se nikdy řádně nevyšetřila a která tak krutě postihla osud naší rodiny.
Jednou, když se tatínkovi ještě dařilo a měli na šachtě výluku, nepracovalo se, vzal nás děti v pondělí ráno do Ostravy. Přijeli jsme z Hamer supícím vláčkem na ostravské frýdlantské nádraží. Jen co jsme se přiblížili k cíli naší návštěvy, k městu, které dávalo obživu i naší rodině, jakoby se nebesa rozplakala. Pršel teplý, drobounký déšť, spíše mlha. Z nesčetných továrních komínů se do toho valil černý kouř. Déšť jej srážel do ulic mezi domy. Vzduch byl prosycený částečkami uhelnými a těžko se nám dýchalo. Dráždění do kýchání bylo neskutečné. Kousek za nádražím, u samé ulice, vyjel z továrny dlouhý vůz, jakoby z pece, plný žhavého uhlí, jež vzplálo na vzduchu jasnými plameny. Peklo na zemi. U něj byli lidé začernění jako kominíci a stříkali do plamenů vodu mocnými proudy z dlouhých hadic. V oněmění jsme pozorovali to ohnivé divadlo, když tu nám u ucha zakřičel tatínek „pozor“ a strhl nás bokem. Kolem nás se přehnalo bujné spřežení s kočárem na gumových obručích. Ani jsme se nestačili vzpamatovat z úleku, když nás vyplašil zvonek lokálky. Divné vozidlo na kolejích ve městě. Byli jsme zmateni shonem a chvatem. Nač ten spěch? Tady nikdo nejde pomalu. Každý utíká jako štván.
Vymotali jsme se z úzkých uliček, kde do chodníků bylo na žerdi vyvěšeno všelijaké zboží: šatstvo, boty, prádlo, co kdo chtěl. Ocitli jsme se břehu Ostravice. Za vodou je Slezská Ostrava. Tam se už česky nemluví vůbec. Byli jsme unaveni a chtěli jsme si odpočinout. Vytáhli jsme chléb s brynzou a zapíjeli cikorkou z bandasky, kterou nám dala naše starostlivá maminka. Seděli jsme na břehu a dívali se do proudu. To je ta čistá, svěží a bystrá řeka, jak ji známe z Hamer? Tady voda je černá a plovají po ní mastná kola. Tatínek říkal, že to fabriky proti proudu do ní pouštějí různé splašky. Nemihla se v ní ani rybička. Před námi se tyčil špičatý a holý černý kopec. Prý se tomu říká Halda. Na jeho svahu se hemžily drobné postavy dětí a žen, které z povrchu sbíraly do pytlů kousky uhlí. Tak to bych nechtěla dělat. Oč příjemnější je se toulat po lese, sem tam si zobnout ostružinu, nebo jahodu a přitom nasbírat pár šišek, aby oheň v kamnech voněl.Vzpomínám si, jak nám tatínek vyprávěl, že se stalo, že vozíky, které vyvážejí haldovinu se někdy vyklopí i na spící nebo odpočívající sběrače. Nechtíc, pak prý to končí tragicky. Možná, že takovou zkazku slyšel i ten „poeta“ Vašek a takovou divnou smrt přisoudil mé mamince.
Pak nám otec chtěl ukázat místo, kde bydlí. Od hostince U zeleného stromu jsme jeli tramvají, to je tou podivnou parní dráhou do Vítkovic. Trať do Lhotky se teprve na císařské ulici staví a tak jsme vystoupili ve Vítkovicích na rynku a šli na okolo. Byl to velký kus cesty mezi lány polí se sluníčkem v zádech. Přestalo pršet a tak ta štrapace byla docela příjemná. Zaletěla jsem v myšlenkách na Hamry, na naši malou dřevěnou chaloupku, jak se před ní zelená osení a kvete louka, za ní šumí les. Ve snu vidím maminku, jak šuká na dvorku a sestra pase kravičku. Vzadu za lesem se zvedá horský velikán Gruň s půvabnou Švarnou Hankou. Na sluneční straně našeho údolí se otevírá široširý pohled na zalesněné horské stráně. Klikatící se tam naše milovaná řeka a kolem ní silnice, která spojuje Moravu s Uhrami. Už jsme si zvykli i na železniční trať, po níž se vozí lidé i dlouhé kmeny mohutných beskydských smrků na pilu, aby z nich mohly být odkory, kterých tolik spolykají šachty. Někteří našinci se zařekli, že nikdy nepoužijou parního stroje a tak chodí do Friedku i na Ostravu cufus.
Prošli jsme Čertovou Lhotkou, tak divně se totiž těch pár nízkých domků s kapličkou jmenuje a před námi byla vidět těžní věž dolu Ignát. Zastavili jsme se u jednoho pavlačového domu se zahrádkou a kozím chlívkem. Otec, díky svému postavení si mohl dovolit zaplatit podnájem v takové šachetní kolonii a nemusel bydlet v dělnické kasárně. Vyprávěl nám, že to kdysi zkusil a už by se tam nechtěl vrátit. Správcovala prý tam nějaká rodina Schwermova, která se živila sběrem a prodejem Odrou naplaveného dříví. Excelovala prý mezi nima jejich dcera, uspávačka. Fuj, jak se někdo může takhle snížit. Těch pavlačových domků byla podél cesty na šachtu celá řada. Postavilo je těžařstvo pro své věrné horníky, aby byli po ruce. Tatínek nám ukázal svůj pokojíček, který nám připadal velmi útulný. Jeho sousedé měli také volno a právě opékali něco na dvorku. I nám dali ždibec. Měli naražený sud s pivem a ve vší počestnosti oslavovali. Mnozí z nich mluvili polsky, protože přišli na Ostravsko z Haliče. Zazpívali mi moji oblíbenou písničku „gurala“. Všichni jsme slzeli. Chlapi navíc vyprávěli historky, většinou hrůzostrašné, které se týkaly úrazů v práci a těžkých zkoušek před štajgry, aby mohli dále vykonávat svou práci v havírně. Hluboko pod povrchem země, bez oken a téměř v leže.
Čas kvapil a tatínek rozhodl, že už půjdeme na vlak. Vydali jsme se přes Fifejdy na hlavní nádraží. Šli jsme kolem hospod, ze kterých se ozýval opilecký ryk. Ze dveří na nás udeřil těžký vzduch naplněný alkoholovými výpary a přesycený kouřem. Z jedněch vyšla plačící žena s dítětem v náruči a za ní se ozval křik: „Marš ven! Já půjdu domů, až budu chtít!“ Tatínek říkal, že to je běžná zdejší příhoda. Mužové často utápějí své zdraví v kořalce a zavlékají pak své rodiny do hrozné bídy. Ta nešťastná žena si jistě šla vyzvednout svého chlopka, aby zachránila alespoň část výdělku. Kdo je na vině? Opilec nebo hospodský vydřiduch anebo veřejnost, která je lhostejná k takovému způsobu života? Práce je tu dost, ale i pan továrník si vybírá koho zaměstná a koho ne. Toho, který po výplatě nepřijde na šichtu, toho určitě nechce. Práce v tomto kraji je těžká, přetěžká a ten, kdo pracuje musí používat rozum a sílu. Tak nějak nás tatínek seznamoval se životem ve městě a jeho okolím, s městem, kterému se upsal, aby zabezpečil rodinu. Došli jsme na nádraží, koupily se nám jízdenky, přifuněl parní vláček, otec nás svěřil konduktérovi, aby nás v pořádku vysadil ve Starých Hamrech. Nebylo třeba, stály jsme na schůdcích a už z dálky jsme viděli maminku, jak nás netrpělivě vyhlíží. Jak jste si přečetl, velevážený pane tajný rado, jsme rodina, která tím, že o ní psal Wladimír Vašek takové nesmysly, jaké psal, utrpěla na svém dobrém jménu. A to se nedělá. Proto jsem se rozhodla, že budu svědčit v soudní při proti Wladimíru Vaškovi, který tak nešetrně zachází s lidskými osudy. Ať nás děti z beskydských hor a slezských měst, nechá na pokoji.
Ve vší pokoře a úctě
Maryčka, rozená Magdonová