Jiří Vodička (*1988) – v odborných kruzích známý jako „ostravský Paganini“ – je navzdory svému mladému věku jedním z největších českých houslových talentů posledních let. Navíc je to velmi sympatický a příjemný muž. Když ho potkáte na ulici v jeho tmavých brýlích a černé kožené bundě, možná Vám splyne z davem. Jakmile ale vezme do svých rukou housle a začne na ně hrát, máte tendenci sednout si na zadek a s otevřenou pusou poslouchat. Vážná hudba v jeho podání vzbuzuje nejhlubší emoce, máte husí kůži po celém těle a přejete si, aby hrál a hrál. My jsme měli tu čest, že Jirka přijal naše pozvání na vernisáž 2.4.2007 na Ostravské radnici a na pár minut nechal stoupat nádherné tóny svých houslí přes foyer radnice až do nejvyšších imaginárních pater, kdesi pod oblohu. Pro nás to byl zcela mimořádný zážitek. Dnes jsme Jirkovi zase urvali kus jeho vzácného času a pozvali ho na malé přátelské popovídání v restauraci na Kuřím rynku. O čem byla řeč? Začali jsme Ostravou, jak jinak. A pak už to šlo samo…

Jirko, jste mnoho dní v roce mimo republiku. Je Vaším domovem stále Ostrava, nebo už v myšlenkách bydlíte někde jinde?

„Jsem jednoznačně ostravský patriot. I když cestuji po světě a poznávám země, kde je třeba větší čistota na ulicích nebo jiná společenská kultura, vždycky se pak těším domů a jsem rád, že ten domov je právě Ostrava. Neměnil bych.“

Byl jste už jako dítě brán za jinou bytost, než byli ostatní?

„Takhle jsem to nějak výrazně nepociťoval, snad jen, že ve škole moje hraní ostatní přirozeně respektovali. To bylo dost důležité, protože jsem vyrůstal ve starých Vítkovicích a tam to i ve škole občas bylo dost drsné. (Všichni ostravaci vědí, o čem je řeč, že? – pozn.red.). Mimochodem, dodnes tam s našima bydlíme. Je to právě taková divočejší čtvrť, občas se tam potulují různá pochybná individua. Pamatuji, jak jsem jednou šel s houslemi večer domů a takoví dva podivní chlapíci se mne ptali, jestli nemám u sebe perník. Asi jsem vypadal jako dealer kvůli tomu futrálu, nebo co. Jenže jsem tam měl docela drahý nástroj a oni vypadali velmi odhodlaně. Musel jsem použít i své herecké schopnosti, abych je přesvědčil, že je dovedu za někým, kdo ten perník má. Nakonec se mi podařilo nějak zmizet, ale nerad na to vzpomínám. To byl takový Vítkovický adrenalin.“

Zmínil jste se o nástroji. Jeho kvalita pro Vás musí být velmi důležitá…

„Toužím pořídit si špičkový nástroj. Ten, na kterém momentálně hraji, mám zapůjčený a ještě stále tak úplně neodpovídá mým představám. Koupě unikátního mistrovského kusu ale není nic levného, to je minimálně milion korun a více. Navíc u nás v republice se nic podobného koupit prakticky nedá. To člověk musí vyrazit do zahraničí. Co se týče nástrojů a jejich výroby, tak velice obdivuji staré mistry houslaře. Dejme tomu, že před takovými třemi sty lety vyrobili nástroj ze dřeva starého dvěstě let. Dnes se tomu s nejmodernějšími technologiemi dokážeme přiblížit, ale ne překonat. Takže klobouk dolů před starými mistry.

Chápu to tak, že staří mistři vymřeli. Ale co plánují mladí mistři?

„Teď moc nehraji a ani necvičím, měl jsem úraz na levém zápěstí a léčí se to jen pomalu. Opatrně to zkouším zatěžovat, ale musím být trpělivý. Pokud vše půjde dobře, budu hrát 11.6. na zámku v Lysicích a pak o den později mne čeká unikátní koncert v jeskyních Moravského krasu. Na to se docela dost těším, bude to nová zkušenost. Na letošní ostravský Janáčkův máj se půjdu jen podívat, některá vystoupení si prostě nemohu nechat ujít. Plánuji si nechat udělat své osobní webové stránky, abych byl po celém světě ihned k nalezení. Dále doufám, že se mi podaří nalézt vhodného sponzora, pod jehož záštitou bych mohl nahrát své první CD, snem je nahrávání třeba s Českou filharmonií. Demosnímků mám doma spousty, ale to první CD mne ještě čeká a velmi se na práci s tím spojenou těším. Určitě rovněž chci více koncertovat v zahraničí, dostat se na prestižní hudební festivaly. Člověk musí být vidět a já jsem navíc sólista, takže to vlastně mám v popisu práce. (smích) V nejbližších měsících tedy budu usilovně budovat své dobré jméno v hudebním světě a to není ze dne na den. Ale je to výzva a jako takovou ji beru.“

Zmínil jste úraz na zápěstí. To je dost podstatné pro Vaše živobytí. Máte to pojištěno?

Ruce jsou můj pracovní nástroj, ale pojištěné je zatím nemám. Dělal jsem nějaký osobní průzkum a žádná domácí pojišťovna to běžně nenabízí. Životní pojistka je na celé tělo, ale to je něco jiného. Zřejmě nezbude, než se pojistit někde v zahraničí, ovšem z dobrých zdrojů vím, že to bude docela pálka. Nemůžu si přece ruce nechat pojistit na 10 tisíc.“ (smích)

Tak mne napadá, co byste dělal, kdybyste nehrál na housle?

„To je jasné, že jsem přemýšlel, čím bych se asi živil, kdybych nehrál na housle. Docela mne láká provozovat nějaký internetový portál služeb širokým vrstvám lidí. Občas se snažím něco programovat, člověk se u toho alespoň odreaguje. Jenže, hledejte dnes na webu nějakou díru na trhu. Už je tam k sehnání téměř všechno a velmi lacině. Musel bych vše pečlivě promýšlet, ale ta idea mne stále drží.

Takže programování. To je koneckonců také o mimořádné kreativitě…

„Nedokážu si představit, že bych se živil třeba jako pojišťovák. A to říkám při vší úctě ke všem pojišťovákům. Jsem od přírody tvůrčí typ a vyplňovat kolonky mi jako nápaditá práce moc nepřipadá. Když ale hraji, tak noty jsou sice také stále stejné, nicméně celá interpretace partitury je o tom, že do přednesu vtisknu svou osobnost. Tím se odlišuji. Kdybych byl fotograf, také bych se určitě snažil fotit jinak, než všichni ostatní.“

Léto se blíží, co třeba nějaká dobrá dovolená?

„Teď dovolenou nějak nic moc neřeším, léto spíš bude takové lehce pracovní a v pohodovém rytmu. Těším se na workshop s Václavem Hudečkem, to bude o prázdninách v Luhačovicích. Je tam vždy prima atmosféra, člověk ani neví, že hraje, cvičí a učí se nové věci. To mi vždycky nejvíc dá.“

My všichni synci ostravaci Jirkovi přejeme, aby se jeho hvězda stala stálicí světové scény vážné hudby. A chceme mu tímto sdělit, že jak on je hrdý na svou Ostravu, jeho ostravaci jsou hrdí zase na něj. Bo tak je to spravne a tak to ma byt. Howgh.
Poslechnout Jirku Vodičku přímo v akci si můžete například ZDE